Obšírněji o Pesso Boyden psychomotorické terapii (PBSP)

Stručná historie

Pesso Boyden psychomotorická psychoterapie (v angličtině Pesso Boyden System Psychomotor – odtud zkratka PBSP) je originální na tělo zaměřená psychoterapeutická metoda, jejímž autorem je americký manželský pár Albert Pesso (*19.9.1929 – †19.5.2016) a Diane Boyden-Pesso (*8.8. 1929 - †4.3. 2016), oba původním vzděláním tanečníci. Studovali u slavných reformátorů moderního tance Marty Graham a Jose Limona. Působili jako tanečníci a později také jako učitelé tance. Jejich úkolem bylo, jak sám Albert Pesso vzpomíná, „vyučovat tanečníky, aby co nejlépe dokázali vyjádřit emoce pomocí těla.“ (1) Se studenty experimentovali s trojicí impulsů vedoucích k pohybu: reflexivní pohyby, pohyby vedené vůlí a pohyby vedené emocí. To, co pozorovali u pohybů vedených emocí, (jako byl vztek, strach, láska) bylo, že vyjádření emoce v pohybu očekává interakci. Mám vztek na někoho, mám strach z někoho, miluji někoho. „Znamená to tedy, že ve chvíli, kdy silná emoce, kterou vyjádříme prostřednictvím pohybu, nedostane interakci, nedojde k uspokojení. Začali jsme pracovat s myšlenkou, že všechno se odehrává na základě principu tvaru a protitvaru. Každá emoce, která je vyjádřena směrem ven, potřebuje protitvar (protireakci), aby došlo k jejímu uspokojení.“ Rozvinuli techniku akomodace, „při které člověk vyjadřuje emoci navenek, a jiný člověk je připraven na jeho emoci zareagovat správným způsobem.“ (2) Vyvinuli tedy metodu, kdy se na emoci (tvar) pomocí rolí odpovídá protitvarem, což je vlastně základ psychoterapie PBSP, a pokud budete číst následující text, dostaneme se postupně v závěru zpět k tomuto bodu, ale v sofistikovanější verzi.

S těmito experimenty začali Albert Pesso a jeho žena Diana na konci 50. let 20. století. Za oficiální rok vzniku PBSP psychoterapie je považován rok 1961. Během následujících desetiletí tuto metodu rozvinuli a rozšířili do světa. V 90. letech se PBSP dostala i do České republiky.

Adekvátní versus neadekvátní naplnění potřeb

PBSP je založena na předpokladu, že každý z nás má v sobě, již od početí, očekávání, že jeho potřeby budou adekvátně naplněny. Na akci dítěte má přijít adekvátní interakce. Například pokud bude mít miminko hlad, adekvátní interakcí je dostat najíst. A aby byla interakce uspokojena naplno neboli byla plně adekvátní, dostane miminko jídlo pro ně vhodné a zdravé, tedy nejlépe mateřské mléko a nikoli hranolky. Dále, dostane adekvátní množství, ani moc, ani málo. Dostane najíst tehdy, když potřebuje, ani výrazně později, ani výrazně dřív. A ke všemu na ně bude maminka milá a nebude zpruzená, že je noc a zase ji budí. Pokud v životě většinou nacházíme (dostáváme) to, co potřebujeme, můžeme se plně rozvinout v tělesně i psychicky zdravého jedince.

PBSP věří, že jakousi součástí naší genetické výbavy jsou ideální obrazy toho, jak máme interakce (naplnění potřeb) zažít. Důležité je, že se naplnění potřeb děje právě v interakci. To znamená ve vztazích. PBSP tedy poukazuje na fakt, že zásadní roli v našem životě hrají vztahy. A pochopitelně nejdůležitější vztahy jsou s rodiči.

Dalšími důležitými prvky jsou správný čas a správná míra. Čas říká, že něco jiného potřebujeme ve třech letech, něco jiného v deseti nebo šestnácti letech. Respektive, například podporu od rodičů potřebujeme jak ve třech, tak v šestnácti. Ovšem ve třech letech je adekvátní dostat ji tím, že dítě pohoupeme na klíně, kdežto šestnáctiletého synka podpoříme třeba zvednutím palce nahoru. Čímž jsme narazili na důležitou věc. Čím jsme mladší, tím více potřebujeme, aby naše potřeby byly naplňovány tělesně, to jest: chováním v náruči, houpáním na klíně, hlazením, mazlením apod. A teprve když jsme větší, je přiměřené, aby nás podporovali symbolicky. To jsou všechny ty věty: stojím za tebou, držím ti palce, hlavu vzhůru apod.

Obrázek 1

Míra říká, že naše potřeby mohou být naplněny málo, ale také moc, anebo tak akorát (obrázek 1). Ty naplněné málo jsou ony příběhy, kdy slyšíme, že: otec odešel od rodiny a o dítě se nestaral, matka byla alkoholička a byla často na několik měsíců v ústavní léčbě, dítě skončilo v dětském domově a tak dále. Míra, kde je toho moc, jsou například: dítě bylo mláceno rodiči, spolužáci ho šikanují, učitelka si na něj zasedla, dítě zažívá opakované hádky a křik rodičů apod. Zde si jasně každý řekne: „To dítě nedostávalo, co potřebovalo.“ Někdy je to skrytější. Jsou rodiny, kde to vypadá, jako by dítě dostávalo vše, co potřebuje, ale ve skutečnosti toho dostává také moc. Například matka se stará o dítě, působí jako starostlivá máma, a tak mi někteří klienti také říkají: „Já si nemohu na nic stěžovat, máma byla skvělá.“ Jenže pak se ukáže, že matka byla tak starostlivá, že dítě nikam nepustila samotné, většinu věcí dělala za ně, aby se neřízlo, nespadlo, nespálilo. Aby mělo dobré, či spíše podle ní vhodné kamarády, zájmy. Takové matky bychom mohli spíše označit jako úzkostné než starostlivé. U dítěte se pak při separaci od emočně významné, pečující osoby (nejčastěji matky) může objevit velká úzkost s obavami, že se něco hrozného stane jí nebo jemu samému – bude uneseno, usmrceno. Jedním z nebezpečí takové nadměrné ochrany je, že čím úzkostlivěji jsme chráněni před nebezpečím, čím více žijeme v přesvědčení, že svět je pouze bezpečné místo a neexistují v něm nebezpeční lidé, ba ani situace, které by nám mohly ublížit. A protože tím pádem neumíme nebezpečí rozpoznat, snadněji do něj padáme.

Jak vnímavý čtenář tuší, málo i moc patří do neadekvátního, kdežto akorát do adekvátního uspokojování potřeb. Čili potřebujeme, aby naše potřeby byly naplněné adekvátními lidmi (biologickými rodiči), v adekvátní čas a v adekvátní míře.

Potřeby

Hodně tu mluvím o potřebách dítěte. Je nutné říci, že PBSP má na mysli pět konkrétních vývojových potřeb. Jsou to potřeby: místa, bezpečí, podpory, sycení, limitu. O každé potřebě lze mluvit několik hodin. My si je tu popíšeme jen stručně. (3)

​Potřeba místa – o každé potřebě, takže i o potřebě místa platí, že nejprve ji zažíváme tělesně a teprve později symbolicky. Prvním místem, kde fyzicky zažíváme, že máme místo, je děloha, poté ho máme v náruči rodičů, ve své postýlce, ve třídě, v partě... To vytváří zásadní pocit v dospělosti, že na tento svět patřím anebo se cítím být mimo.

Potřeba bezpečí – žádný živý tvor na této planetě není tak dlouho odkázán na péči rodičů jako člověk. Tam venku, bez rodičů, je nebezpečno. Vzniká zážitek, že v děloze, doma u rodičů, v širší rodině, ve škole, v tomto státě... jsme chráněni. A učíme se bezpečně rozeznávat bezpečné a nebezpečné věci, situace.

Potřeba podpory – v děloze jsme nadnášeni plodovou vodou, jako děti milujeme nošení, chování, houpání, vyskakování, skákání na trampolíně. Jde o toto pořadí: nejprve jsem podporován (oni–já), pak se učím podporovat sám sebe (já–já) a nakonec mohu podporovat své děti, partnera, rodiče ve stáří (já–oni).

Potřeba sycení/péče – jde také o jídlo, ale spíše o sycení zážitky – dotyky, hlazením, hrou, podněty, vyprávěním, nasloucháním, blbnutím... Svět je dítěti symbolicky nabízen jako švédský stůl, kde si může vybírat šťavnaté a chutné kousky. Nemusí žrát vše a nechutné může vyplivnout.

Potřeba limitu – asi nejzajímavěji zpracovaná potřeba v PBSP. Má několik rovin. Jedna je, že věci jsou odsud posud (viz výše – míra). Další, že dítě potřebuje hranice a řád. A třetí rovina je, že vše má svůj konec. Když mám hlad, skončí to, protože dostanu najíst. Když je mi smutno, skončí to, protože mě maminka s tatínkem vezmou do náruče. Když jsem dobře limitován, mohu naplno užít svou sílu. Mohu se zlobit, mohu se vztekat, mohu smutnit, mohu se radovat – vše bezpečně naplno.

Svět není ideální a my jsme na to vybavení – do určité míry

Je zřejmé, že svět není ideální – ve smyslu dokonalé – místo. Tedy ani žádní rodiče nejsou ideální. Neboli, nikdo z nás nezažil, nezažívá a nezažije, že by jeho potřeby byly uspokojeny na 100 %. Stačí, například, že se rodiče nemohou dítěti naplno věnovat, protože se starají o jeho sourozence, jsou v práci, nebo jsou nemocní. Nemluvě o tom, když se rozvedou, umřou. Každý z nás tedy zažívá určitou míru frustrace, nenaplněnosti, bolesti. Neboli určitá míra frustrace je přirozená a nemusí být zásadně zraňující. Pokud rodiče budou dobře rozdělovat svou péči a pozornost mezi všechny sourozence, pokud během onemocnění jednoho nebo obou rodičů nebude jejich dítě dlouhodobě a přes míru vystaveno úzkosti a strachu o jejich, a tedy potencionálně i svůj život, pokud rodiče „zvládnou“ svůj rozvod jako rozchod partnerů, ale dál budou o dítě pečovat s láskou a navzájem nebudou podrývat otcovsko-mateřskou roli, pak dítě, které toto vše zažívá, může s „trochou pláče“ projít radostným dětstvím a tento zážitek nadále promítat do vztahů coby dospělý jedinec.

Příklad: Dítě však může zažívat i neadekvátní situace. Jedné mé klientce závažně onemocněla matka, když klientce bylo kolem šesti let. Rodina měla o matku pochopitelně starost a tak, bez zlého úmyslu, dávala dítěti informace typu: „Tvoje maminka je nemocná a může i umřít. Když bude tvoje maminka smutná, nebo když se bude rozčilovat, může se její zdravotní stav zhoršit. Proto musíš být na maminku hodná a vůbec musíš být hodná holčička.“ Mimochodem, to je dost abstraktní pojem, „být hodný“. Jakou množinu činností asi tak obsahuje? A teď si představte, že v dětském mozečku se, kdykoli uslyší „zlobíš!“ – například jen proto, že dítě nechce dojíst oběd –, spojí: „Aha, zlobím, tudíž maminka bude smutná. Když bude smutná, zhorší se její nemoc. Rovná se: je v mojí moci zabít maminku.“ Děti chápou doslovně! V tomto případě jednala rodina úzkostně, což je naprosto pochopitelné, ale pro šestiletou holčičku je takový „úkol“ a situace neadekvátní. A co je důležité, moje klientka tuto situaci nezažívala pouze několik dní či týdnů, což by ji ještě nemuselo negativně poznamenat až do její dospělosti, ale několik let! Z hlediska podpory zažívala klientka příliš brzy, že se měla starat o matku (já–oni).

Názorné shrnutí

Jde tedy o to, které z reakcí – adekvátních, či neadekvátních – budou v našich životech převažovat. A v jaké míře. Tedy jak silnému traumatu či deprivaci budeme vystaveni. Nedostáváme-li v dostatečné míře to, co očekáváme, pak se v životě ztrácíme, cítíme se nenaplnění, zklamaní, exkludovaní, zažíváme svět jako nepatřičné a nesmyslné místo. Pro názornost si to můžeme ukázat na obrázcích.

                 Obrázek 2                                       Obrázek 3                                     Obrázek 4                                            Obrázek 5

Pokud by to bylo možné, jako že není, takto (obrázek 2) by vypadaly naše potřeby. Jak jsem se již zmínil, PBSP je založena na předpokladu, že každý z nás má v sobě očekávání, že jeho potřeby budou adekvátně naplněny. Takže to, co máme v sobě zakódované je, aby naši biologičtí rodiče přesně naplnili naše očekávání neboli potřeby.

Na obrázku 3 vidíme ideální naplnění potřeb. Dohromady vzniká ucelený tvar. Jak už jsem se rovněž zmínil, nikdo z lidí na celém světě nikdy nezažije, že by jeho potřeby byly naplněny na 100 %, tak jak ukazuje obrázek. Přesto obraz toho, jak to má správně být, jak se k nám mají lidé chovat, co od nich chceme slyšet... máme uložený v sobě.

Na obrázcích 4 a 5 jsou znázorněny neadekvátní interakce. Na obrázku 4 je zobrazen nedostatek neboli deprivace. Jeden můj klient na začátku terapie říkal: „Měl jsem moc hezké dětství. Moji rodiče byli fajn.“ Jak jsme spolu pracovali dál, začal se vynořovat hluboký smutek, když vzpomínal na to, že „táta se nikdy nepřišel podívat na žádný můj fotbalový zápas, nikdy se nezeptal, jak jsme hráli, jak se mi líbil trénink. Nikdy si se mnou nehrál. Nepovídal mi o sobě, neptal se mě na moje zájmy“. Uvádím tento příklad, protože se nemusí vždy jednat o něco „drastického“. Z hlediska potřeby sycení zde byla jeho potřeba zažívat interakci s otcem naplňována málo, téměř vůbec.

Na obrázku 5 vidíme, že něčeho je moc. Obvykle mluvíme o traumatu. Opět se nemusí hned jednat o kruté fyzické tresty, válečné konflikty, tragické úmrtí jednoho z rodičů při autonehodě, nebo pohlavní zneužívání. „Bohatě“ postačí nenápadná šikana, nebo četné hádky a křik rodičů, před kterými dítě nemá kam prchnout.

Stará versus nová mapa aneb oč tu běží?

Nyní se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu. Jak PBSP pracuje? Vše, co zažijeme, se nám ukládá do mozku. Naše vzpomínky, to nejsou jen obrazy krajin a tváří. Vzpomínky jsou i plné emocí. Podle tohoto záznamu či otisku se vztahujeme ke světu, jdeme v dospělosti do dalších interakcí. Albert Pesso používal termín „stará mapa“. Říkal: „Zkušenosti v současnosti jsou vždy vidět skrze ‚objektiv‘ vzpomínek na minulost; vzpomínky na minulost přímo ovlivňují naše interakce tady a teď. Očekávání týkající se budoucnosti jsou z velké části založeny na předpokladech pramenících ze zkušeností v minulosti.“ (4) Jednoduše řečeno, určitě znáte pocit, že se někdy chováte jako táta nebo jako máma, i když jste jako děti právě tohle jejich chování neměli rádi. A ptáte se, jak to? Proč? Člověk má přirozený sklon opakovat to, co zažil. Podstatou PBSP metody tedy je, abychom tuto „starou mapu“ nemuseli opakovat.

Klient PBSP je seznamován s teorií a má možnost zakusit celou řadu cvičení, která se zaměřují na zvyšování citlivosti k svému tělu, emocím. Centrálním terapeutickým prostředkem je samotná terapeutická hodina, která se nazývá struktura. Co je tedy tím hlavním v PBSP terapii?

Principem celé PBSP je dojít během struktury do místa v minulosti, kde něco chybělo, a toto místo dosytit. Jak to probíhá? „V terapii se postupuje tak, že adept za terapeutovy spolupráce stopuje citlivá místa svého prožívání. Zkoumá vynořující se paměťové obrazy a hledá, co by potřeboval či co by býval potřeboval, jedná-li se o dávno prožitou zkušenost, která se vynořila. Vychází se z toho, že odpověď na otázku ‚co bych potřeboval?‘ je u něho uvnitř, v jeho instinktu, v jeho tělových pocitech. Jde tedy o evokaci oněch geneticky daných, ideálních očekávání, kterým je v tu chvíli nasloucháno. Jde o pozorné hledání toho, co těmto očekáváním ‚sedne přesně na míru‘, tedy toho momentu, kdy adept spontánně prožije ‚aha, to je ono‘. (5) PBSP terapeut pracuje s klientem v určité části struktury na symbolické úrovni. Předem je domluveno, že tady a teď, pouze v této metodě, máme možnost zažívat vztahy s ideálními postavami. Tak jak jsme si říkali, že v tomto světě neexistují ideální rodiče, tudíž ani ideální učitelé, doktoři, terapeuti... tak během struktury je možné, aby zde pro klienta byli. Ideální postavy přesně vědí, co potřebujeme, a umějí naše potřeby dokonale naplnit, tak jak jsme viděli na obrázku 3.

Tím jsme uzavřeli kruh. Na začátku ve stručné historii jsem se zmínil o jednom z prvotních cvičení manželů Pessových, ještě před vytvořením terapeutické metody PBSP. Cvičení, kdy na emoci jednoho člověka zareaguje druhý člověk správným způsobem. Ideálními postavami mohou být, ve skupinové terapii, členové skupiny, kteří podle předem jasných instrukcí vstupují do rolí. (6) Činí tak pouze a jedině na přání klienta a nedělají a neříkají nic, co by klient nechtěl a co by jim dopředu neřekl. (7) Klient je ten, kdo si určuje, jak mají být daleko či blízko, zda mají stát, či sedět, ležet, klečet... Zda se na něj mají, nebo nemají dívat, zda se ho mají dotýkat, hladit ho, chovat v náručí. Dělá se vše, aby se našly co nejpřesněji padnoucí interakce, které měly proběhnout v dětství klienta. Takže to, co klient fyzicky, smyslově, emočně i kognitivně zažívá tady a teď v terapii, se umisťuje v představě klienta do jeho minulosti – tehdy a tam. Tomuto přesnému protitvaru na konci struktury se říká antidotum. (8)

Důvod, proč se takto pracuje, vychází z nejnovějších neurologických poznatků. Ukazuje se, že nejen to, co zažíváme v realitě, se nám ukládá do mozku (a jak je známo, většinou jednáme na základě svých zkušeností), do našeho mozku se „nahrávají“ i takto nově vytvořené vzpomínky. Nejde v žádném případě o vytváření iluzí! Tyto padnoucí „nové vzpomínky“ se ukládají do našeho mozku, jako bychom je reálně prožili. Jako kdybychom v divadle své hlavy vytvořili svou minulost tak, jak bychom si ji přáli prožít. A i když se tato nová vzpomínka odehraje pouze na symbolické úrovni, uloží se nám do mozku a můžeme se o ni opřít. Ukazuje se, že když můžeme emočně, tělově a kognitivně doprožít, co jsme potřebovali zažít, kvalita našeho života se výrazně zlepšuje.

© Martin Heřman Frys 2017

Poznámky:

(1) Z přednášky Alberta Pessa v Praze 2. 12. 2004. Citováno z knihy: PESSO, Albert, Diane BOYDEN-PESSO a Petra VRTBOVSKÁ. Úvod do Pesso Boyden System Psychomotor: PBSP jako terapeutický systém v kontextu neurobiologie a teorie attachmentu. Praha: Sdružení SCAN, 2009. ISBN 978-80-86620-15-2.

(2) Tamtéž.

(3) Blíže asi nejlépe v pěti rozhovorech Marty Duškové s PhDr. Yvonnou Luckou a PhDr. Lubošem Kobrlem. In: Děti a my. 2003, roč. 32, č. 4 až Děti a My. 2004, roč. 33, č. 3.

(4) Pesso, Albert: Zápis z přednášek pro výcvik PBSP IV.

(5) Siřínek, Jan. PBSP – úvodní text určený zájemcům o metodu. 2002

(6) V individuální terapii ideální postavy jsou buď v představě klienta, nebo se tvořivě využívá předmětů, které jsou v terapeutické místnosti (pohovka, křesla, polštáře, deky, věšák...).

(7) Lidé se mě často ptají na rodinné konstelace a hraní rolí jim připadá podobné. Avšak mezi konstelacemi a PBSP je zásadní rozdíl!

(8) Původní význam slova antidotum podle slovníku cizích slov je: protilátka, protijed.

Použitá literatura:

PESSO, Albert, Diane BOYDEN-PESSO a Petra VRTBOVSKÁ. Úvod do Pesso Boyden System Psychomotor: PBSP jako terapeutický systém v kontextu neurobiologie a teorie attachmentu. Praha: Sdružení SCAN, 2009. ISBN 978-80-86620-15-2.

SIŘÍNEK, Jan. PBSP – úvodní text určený zájemcům o metodu. 2002.