Kalina, Kamil: Psychoterapeutické směry a jejich uplatnění v adiktologii. Grada, 2013. Praha, s. 26,27.

Psychoterapie je oprava špatné zkušenosti se sebou a s druhými ve vztahu s člověkem, který není lepší, ale je vycvičen řešit si své problémy jinde.

        Tato definice, k jejímuž autorství se přiznávám, není pouze aforismem pro zpestření studia. Obsahuje tři témata, která si zasluhují poněkud rozvést.

       Už teze „co se stalo tam a tehdy, může se měnit tady a teď“ nastiňuje představu jakési opravné, korigující funkce psychoterapeutických situací a psychoterapeutického procesu vůči klientovým minulým zážitkům. Mnoho psychoterapeutických konceptů si všímá, že člověk s problémy s duševním zdravím většinou sám sebe pokládá za nehodného, nedobrého, trpí pocity viny nebo se cítí jako oběť, od druhých lidí nic dobrého neočekává, ani lásku, ani pochopení, a leckdy je vnímá vysloveně jako nepřátele. Takové sebepojetí a pojetí druhých se vzájemně potvrzují ve fatálním životním scénáři či maladaptivní (tj. sociálně nežádoucí chování - pozn. Frys) spirále. Psychoterapie nabízí přerušení tohoto nešťastného řetězce a získání korektivní zkušenosti o sobě a o druhých, zkušenosti, která je zralejší, méně generalizující, reálnější a tím zdravější než zkušenost dosavadní. Korektivní zkušenost může ovšem přinést i ztrátu nadneseného sebevědomí nebo deziluzi v přílišném idealizování druhých a bezvýhradně optimistickém očekávání, co mohu člověku přinést, ale i to je cesta ke zdraví a zralosti, nehledě k tomu, že za obojím se obvykle tají úzkostná dušička, která potřebuje korektivní zkušeností získat přiměřené sebevědomí a reálnou míru důvěry v ostatní.

        Další část definice upozorňuje, že dějištěm i účinným činitelem korektivní zkušenosti je vztah. Terapeutický vztah se může multiplikovat (zesilovat, násobit - pozn. Frys) ve skupinových vztazích, jde-li o skupinovou terapii. „Pamatuj, že vztah je nositelem změny,“ říká podle Davida Deitche přikázání jedné české terapeutické komunity.

        V neposlední řadě si tato definice (...) všímá osoby terapeuta. Říká, že psychoterapeut není, nemusí být a stěží může být ideálním člověkem. Lze dokonce připustit, že může mít stejně špatnou, ne-li horší povahu než mnoho lidí, s nimiž se pacient či klient v dosavadním životě setkával a střetával, pokud zároveň připustíme, že pokud s nimi pacient či klient učinil špatné zkušenosti, zdaleka to neznamená, že byli špatní jako lidé.

        Vztah, který má být nositelem změny, je pro terapeuta vztahem pracovním. V něm má roli služebníka, průvodce a opatrovníka duše. Jedním ze základních požadavků je, že v těchto mezilidských situacích, by měl terapeut být alespoň o něco více duševně zdráv (Carl Rogers říkal „více kongruentní (1)“. tj. více v souladu sám se sebou) než jeho pacient či klient. Na konci úspěšného psychoterapeutického procesu by tento rozdíl měl být menší než na jeho začátku. Neznamená to ovšem, že by terapeut měl části svého duševního zdraví pozbýt ve prospěch svých klientů či pacientů, i když i to se někdy stává. Terapeut samozřejmě může mít osobní, leckdy nikoliv banální problémy, ale principem jeho povolání je, že je nepřenáší do terapeutického vztahu a řeší je jinde a jinak. K tomu mu v profesionální oblasti pomáhá především výcvik a supervize.

 

pozn (1) Kongruence je stav osobnosti, kdy chování jedince je v souladu s jeho sebepojetím. Slovo kongruence pochází z latiny a znamená shoda. Poprvé ji popsal Carl Rogers. Mírou kongruence můžeme také nepřímo měřit duševní zdraví (uvědomění si svého já). - poznámku přidal a krátil Frys